jak sem uvěřil

Jmenuji se Lukáš a před rokem a několika měsíci jsem se rozhodl, že se dám pokřtít. Před tím jsem začal chodit na přípravu ke křtu. Než jsem ho pochopil, byla to dlouhá cesta. Určitě by vás zajímalo, co mě přivedlo k tomu poznat církev a následně do ní vstoupit.
První impuls mi Bůh poslal přes svařené víno a krásnou dívku, která mi jej nosila. Po pár sklenkách s jejím bratrem mě ukecali, abych šel na spolčo, které u nás ve farnosti bylo, je a snad i bude. Dalo jim to hodně práce, neboť jsem církev neměl rád kvůli tomu, že mě odmítla jako novorozeně. Spolčo bylo hned týden na to a já tam šel se zvědavostí, co se tam bude dít. A také proto, že nechápu, co vidí na tom, že se někdo nechal přibít na kříž.
Na spolču jsem se dověděl, že plánují výlet do Rajnochovic na faru. No upřímně jsem tam jel jen ze zvědavosti, jestli ta fara mě unese a nebo spadne. A ještě, že jsem chtěl vypadnout z domu. Tak jsem tedy jel. Vyjeli jsme odpoledne vlakem a do Rajnochovic jsme se dostali za 4 hodiny. Přišli jsme k faře a říkal jsem si v duchu: ,,Nějakej pánbičkář mě teď začne buzerovat, že kouřím, že nechodím do kostela a že se neumím modlit, to bude děs!" Byl jsem velice překvapen, když tam stála malá osoba od ucha k uchu vyšitá, každýho objímala a říkala, že mě ráda poznává. Nechápal jsem z ní. Jak někdo může mít tolik lásky? Do ničeho mě nenutili ani do modlidby ne. Ani do kostela a strašně se mi tam líbilo. Cítil jsem totiž to, co nikde jinde - že je tam láska a ochota a když se na něco zeptám tak mi odpověděli. Ale co je hlavní, měli mě rádi a to mě ani neznali. Víkend utekl jako voda a museli jsme pryč. Já odjížděl s myšlenkou, kdo je ten Bůh, kterého mi tu vryli do paměti.
Za měsíc jsem jel na Přístav znovu na nějaký kurz animátor. Dělal ho můj soused a má budoucí kmotra. Tehdy jsem neměl ani touhu dát se pokřtít, to se vyvrbilo až zde. Těšil jsem se moc na Majku a na otce Kamila, ale jaké pro mě bylo překvapení, když večerní mši měl nejaký jiný kněz s brýlema a jmenoval se Jiří. A pak jsem poznal i zbytek týmu a kurz se mi velice líbil. Vedl jsem skautskou mládež, které jsem chtěl také rozšířit obzory a chtěl jsem tam jezdit. Ale také mě zajímalo, co nám ten ukřižovaný chtěl říct než zemřel a nebyla mi ani jasná jeho smrt. Navíc v neděli v kostele četl o. Kamil nějaký pastýřský list o křtu a zaujal mě. Po odjezdu z Přístavu jsem se stavil s Májou na Hostýně. A tam jsem jí řekl, že chci, aby byla mou kmotrou. A ona řekla, že neví. Hned v pátek jsem se šel nahlásit na přípravu, ale měl jsem neurčitý pocit a stejně během týdne už se mi tam nechtělo. Do Rajnochovic jsem jezdil pořád, ale jen jednou za měsíc. A otcové do mě rýpali a přemlouvali mě ke křtu, ale nedařilo se jim to. Až pak o prázdniách jsem tam jel vařit na tábor a poznal sem tam Katku P., která si se mnou každý večer sedla a vysvětlovala mi, kdo je to Bůh a tak mi řekla věc, kterou jsem nechápal, bylo to:
,,Když se budu bát a nebo nebudu vědet kam jít tak řeknu o pomoc Bohu a nebo když mi půjde o život, řeknu ať si jej vezme, je-li to jeho vůle.“
To mě zarazilo a donutilo přemýšlet. Potom, co zkončil tento tábor, byla Oáza evangelizace, kde jsem byl 2 dny a směl jsem nést dary při mši (a to pro mě bylo úplně moc neboť jsem tam nesl svého ducha a své tělo). Dále jsem dostal od Pruhované Páji růžový růženec, jelikož sem žádný něměl a chtěl jsem se jej pomodlit a nevědel jak. Potom jsem odjel domů. Ale posunulo mě to natolik, že jsem se odhodlal jít za knězem a vstoupit do přípravy na svátost křtu. Moc se mi to líbilo. Mezitím jsem jezdil na Přistav a koupil jsem si tam Nový zákon na cd a taky modlitební knížku Já a Bůh. A začal jsem se modlit a chodit do kostela každou neděli. Přesto, že jsem si tam ze začátku připadal jako na ranní rozcvičce. Pořád nahoru, dolů a nechápal jsem, proč si lidé chodí pro to tělo Krista, vždyť je to jen oplatek. Později jsem pochopil písmo a zamiloval se do něj. Pak přišla doba adventu a já jel na duchovní obnovu na Přístav. Tam byl otec, co vedl ve Žďáru liturgii, na jeho jméno si nepamatuji, sesílal na nás ducha svatého a já jej pocítil. Ten pocit se nedá popsat, byla to bomba! Nechápal jsem jak se mi mohlo dostat takove milosti. Od té doby jsem cítil, že jsem byl zrozen z ducha, ale chyběla mi voda. Za nedlouho přišel křest. Nic si z něj nepamatuji, byl to strašný stres. Avšak nádherný pocit a příjmout Pána, i když jsem nerozuměl, co to je a nějak mě to nepovzneslo. Po mši se dostavily gratulace nejvíce mě potěšila věta: ,,Vítej v gengu!“ Po křtu asi měsíc, přišel brutální úpadek. Nechtělo se mi modlit nic, zvlášť když mi kdosi řekl, že jen dva jsou společenství, ale když se modlim sam, nejsem nic. V tom mi však Pán poslal věrnou kamardku Karolinku P., která řekla: "Pokud se nemáš s kým modlit, já budu." A to mi zase vrátilo víru a chuť do všeho. A proto bych chtěl všem moc poděkovat, jak všem z Přístavu, všem týmákům, co tam byli, tak hlavně lidem, kteří se drží heslem "ať poznají nás po ovoci". A že toho ovoce mi dali! Ale za ně chci poděkovat Bohu, za to, co mi dal za dar a taky těm, kdo se za mě modlili. Moc díky!!!